RC recenze: Pandemonium

Název: Pandemonium
Série: Delirium #2
Autor: Lauren Oliver
Datum vydání: Únor 2013
Počet stran: 304
Nakladatelství: CooBoo
Po útěku se Lena ocitne v Divočině a musí se smířit s faktem, že vše, co doposud prožila, lidi, co znala – to všechno je už jen minulost a neexistuje žádné předtím. Připojuje se ke skupině Nežádoucích, kteří mají v úmyslu proniknout do světa „za plotem“, kde se zúčastní velké demonstrace. Tu uspořádal ABAD – Amerika bez amor deliria – organizace hlásající nevyhnutelnost léčby. Když se však Lena setká s Julianem, synem zakladatele ABADu, klukem, jenž zosobňuje všechny její hodnoty, ani netuší, že se jejich osudy zkříží víc, než by si kdy pomyslela.



Divočina je Lenin nový začátek. Vše, co opustila, zůstalo daleko za ní a nyní se navíc musí vypořádat s těžkými ránami osudu. Někdy si hold osud nevybírá a vezme si sebou tu nejmilovanější osobu. Jakožto nová členka Nežádoucích prochází obrovskou změnou. Nová Lena je jiná Lena. Schopna proniknout zpět do světa, ze kterého utekla a schopna splynout s davem se Lena dostává na Demonstraci proti amor deliria, kde jí do života vstoupí syn zakladatele ABADu (Amerika bez amor deliria) Julian. Ačkoliv se to zprvu nezdálo, Julian ztvární zásadní roli v Lenině životě. Byla to však jen souhra náhod nebo něčí plán?

Prokletí druhých dílů si alespoň dle mého názoru vyžádalo další oběť. Nikdy jsem to nemyslela tak vážně jako v tomto případě. Mýma rukama již prošlo několik v pořadí druhých dílů různých sérií, u kterých jsem trochu v rozpacích z toho důvodu, že se mi nezdály až tak dobré, jako ty předešlé, ale Pandemonium se u mne ihned vyšplhalo na první příčku nepovedených pokračování nebo pokračování, ve kterých bylo vše prostě špatně.

Na druhou stranu bych knihu nerada nijak očerňovala. Jako vždy jde čistě o vkus čtenáře a o to, co od knihy očekává. Já jsem sice neočekávala nic, ale to, co se mi naskytlo přečíst, nebylo nic, z čeho bych byla nadšená a s radostí nad tím skotačila. Od první chvíle mi na knize něco nesedělo a jako bych snad četla knihu napsanou někým jiným než Lauren Oliver. Pandemonium se mi zdálo velmi odlišné od Deliria. Styl vypravování, dějová linie, vše. Nedokázalo mne to oslovit tak moc jako Delirium.

Kniha byla podaná formou dvou Leniných časových linií. Určité kapitoly se odehrávaly v době, kdy Lena vstoupila k Nežádoucím a ještě stále byla zničena ze ztráty Alexe, a druhá část knihy se odehrávala nějaký ten čas později, kdy byla Lena již vytrénovanou členkou Nežádoucích a jako jedna z nich se tajně vmísila mezi „zaslepenou populaci“ věřící, že láska je nemoc.  Osobně jsem preferovala ty dříve se odehrávající úseky. Při nich jsem měla pocit, jako bych četla Delirium. V těchto úsecích se mi Lena zdála být ještě tou starou dobrou Lenou, kterou jsem si oblíbila a která mi přirostla k srdci. Nová Lena již na mě takto nepůsobila. Je mi jasná, že její změna byla takovým ochranným štítem proti vzpomínkám na Alexe. Její nová já jednoduše nebylo ono. Už to nebyla Lena.

Julian = epic fail. Juliana bych jednoduše zcela v knize oželela  Popsala bych ho jako novou postavu, která je v knize absolutně zbytečně a která ničemu v příběhu nepomohla. Myslím, že pokud by ho Lauren do příběhu vůbec nezakomponovala a spíše než postavám se tentokrát věnovala samotnému příběhu a svému originálnímu dystopickému světu, asi by mne Pandemonium oslovilo mnohem více. Pomalu totiž začínám být přesycená knihami, ve kterých hlavní hrdinka někoho ztratí a záhy si najde náhradu. Samozřejmě to myslím trochu s nadsázkou, ale jednoduše řečeno to je přesně tak.

Abych nebyla až tak kritická, tak musím vyzvednout jeden fakt a to fakt, že i když mne to převážně nebavilo, tak se kniha i tak četla dobře. Je to docela zvláštní, ale opravdu jsem se čtením neměla jediný problém. Spíše to u mne probíhalo tak, že jsem četla a vždy po kapitole jsem si pro sebe říkala, že to asi vážně nebylo to pravá ořechová zrovna pro mou maličkost. Ani jednou jsem dokonce nepřemýšlela o tom, že bych knihu odložila. To je asi dobré znamení.

Vzhledem ke zcela poslední stránce a zvratu, který v ten moment nastal, si jsem zcela jistá, o co v závěrečném díle Requiem poběží. Není to totiž nic těžkého, si náplň této knihy vzhledem k tomu, co se již událo, domyslet. A i přesto, že s dokončením této série nyní lehce stagnuji, si jí mám v plánu přečíst. Přeci jen by bylo škoda si neudělat kompletní obrázek celé série. Co já vím, třeba se stane, že po závěru opět změním názor. Vše je možné. 

Mé velké díky patří úžasnému nakladatelství CooBoo za zaslání recenzního výtisku.

Lucie

Knihomolka, studentka, milovnice kávy, seriálů a cestování.

3 komentáře:

  1. Vlastně ti rozumím :) Spoustu lidem pije Julian krev, mně přišel zajímavější než Alex, protože není tak jednobarevnej a jasně pozitivní. Ale s tím třetím dílem máš pravdu, no, vyrobila si základ k tomu, kam to vést dál... víc se nedá říct, aby si to tu nepřečetl někdo, kdo dvojku ještě nečetl, bo je to spoiler jak prase :D

    OdpovědětVymazat
  2. Souhlasím, souhlasím a naprosto souhlasím! :D Ještě nikdy se mi nestalo, že by se mi první díl hrozně moc líbil a druhý mě vůbec nebavil. Dokud jsem si nepřečetla Pandemonium. Julian je příšerný. Nemám ho ráda a kdyby se mu náhodou něco stalo... No nehody se stávají :) Jsem ráda, že jsem Pandemonium neměla jako RC, v recenzi jsem totiž nebyla tak taktní jako ty :D

    OdpovědětVymazat
  3. Mě se Pandemonium líbilo, ale na začátku mě hrozně mátly ty kapitoly, jak se střídaly v čase. Juliana také nemám moc v lásce, přišel mi hrozně dětinský a takový no... Prostě Alex je Alex :D a toho mam nejraději.

    OdpovědětVymazat