RC recenze: Životy, které jsme ztratili

Název: Životy, které jsme ztratili
Série: Padlý svět #2
Autor: Megan Crewe
Překlad: Barbora Čermáková
Datum vydání: 9. července 2013
Počet strna: 312
Nakladatelství: Egmont
Tajemný virus téměř zničil malou ostrovní komunitu, v které Kaelyn dosud žila. Po měsících přísné karantény připlouvá k ostrovu první loď z pevniny. Ale přestože Kaelyn má velkou radost, že opět vidí svého přítele Lea, zprávy, které přináší, nejsou vůbec dobré. Virus zdecimoval i pevninu a lidé tam potřebují pomoc stejně zoufale jako ostrované




Jeden virus, tisíce mrtvých. Během krátké chvíle se Kaelynin život radikálně změnil. Virus jí vzal téměř celou rodinu a z dosavad klidného života se stal boj o holý život. I přesto, že se situace víceméně uklidnila, vyráží Kaelyn se svými přáteli na dlouhou cestu za možnou záchranu zbývající lidské populace. Vezou s sebou možný lék, který by mohl vše změnit. Jsou tak nuceni čelit nebezpečí skrývajícímu se za každým rokem, přeživším, kteří budou usilovat o jejich životy a lék a kruté zimě, která si začne vybírat svou daň. Bude jejich dlouhá a drsná cesta úspěšná?

Životy, které jsme ztratili jsem si už po přečtení prvního dílu zařadila na list knih, které musím v roce 2013 nutně přečíst. To hlavně proto, že to největší dobrodružství spadá právě na v pořadí druhý díl této, dalo by se říci, post-apokalyptické série. A i přesto, že mě ta „posedlost“ těmito a taky dystopickými příběhy přešla, jsem stále cítila potřebu se dozvědět více a přijít všemu na kloub.

Jedna z prvních změn série, která nahrávala tomu, že se kniha ponese v trochu jiném duchu než ta předešlá, bylo místo, kde se odehrávala. Vlastně místa. Příběh se totiž nedržel jen na jednom místě, ale ukázal nám mnoho často nebezpečných míst. Právě díky tomuto aspektu jsem věřila v to, že bude kniha jiná. Zajímavější, čtivější, akčnější. Jenže to jsem za celou dobu četby nezaznamenala. Zpočátku sice bylo zajímavé sledovat, jak se jejich cesta vyvíjí, ale když už trvala na můj vkus moc dlouho a nebrala konce, tak jsem se po nějaké době začala nudit a doufat, že mě snad ještě něčím překvapí. Do konce přeci ještě času dost.

Díky tomu však pro mě kniha ztrácela tu jiskru, která by ve mně zažehla pocit, že čtu něco, co by se mohlo stát. Vlastně mohlo, jenže přehnané reakce postav a nedokreslené pozadí příběhu, tomu jednoduše bránily. Nebyla jsem schopna knize uvěřit ani slovo. Nic na tom však nemění fakt, že jsem si knihu užila, jenže ne tak, jak jsem si představovala.

Jako skvělá osvěžení celého děje mi přišly momenty, kdy skupinka přeživších dorazila na nové místo či potkala někoho cizího. Snad jen v těchto chvílích se mi zdálo, že atmosféra zaslouženě houstne a jde do tuhého. Netušila jsem, co by ještě mohlo přijít a byla jsem zároveň velmi zvědavá, což byly ty nejlepší emoce, které se k této knize hodí. Rozhodně jsem si tyto scény užila mnohem více než prakticky celý zbytek a to hlavně díky tomu, z nich byl cítit život a nebezpečí jako u správné post-apokalyptické knihy.

Za Jednu z nejsilnějších stránek bych označila skvěle vykreslené vztahy mezi hlavními postavami. Bylo opravdu cítit, že nejde jen o to, co se děje venku, ale i o to, co se děje mezi nimi navzájem. Strávit dlouhé dny s malou skupinkou lidí totiž nemusí být to nejlehčí. Sledovat právě je mne poměrně bavilo a rozhodně to i hodně pomohlo v tom knihu nepoložit, ale pokračovat až do konce. Avšak bylo možné zaznamenat jisté slabé stránky. Třeba samotné dialogy a myšlenkové pochody postav nebyly to pravé ořechové. Navíc to, jak Kaelyn téměř pořád měnila názor ohledně toho, komu o vakcíně říci a komu ne, mi přišlo už vážně trochu nedomyšlené. A nejen to. Velmi často si postavy protiřečily a neustále měnily své postoje a názory. Určitě by stačilo o špetku více sledovat a hlídat, co postavy vypouštějí z úst a nebylo by to tak okaté.

Ani samotný závěr nezměnil můj dosavadní názor, spíše ho ještě více podpořil. Spoléhala jsem na to, že alespoň v samém konci knihy přijde něco zcela nečekaného, jenže ono nic. Když se tak ohlédnu za celou knihou, tak musím říct, že se tentokrát vůbec nic nevyřešilo ani nezměnilo a díky neskutečně otevřenému konci vím jistě, že mi tento dík přišel zcela zbytečný a o ničem. Kniha vlastně skončila tam, kde začala, bez toho aby se cokoliv vyřešilo nebo alespoň napomohlo k vyřešení.

Přijde mi to líto, protože vidím v sérii obrovský potenciál a také to, jak se od ostatních knih liší, jenže nic mi nedokázalo dodat ten pocit, že čtu něco skvělého a promyšleného s mnoha okamžiky, kdy bych tajila dech. I přesto, že jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou a já si na ní mohla udělat obrázek, mě však bohužel zklamala svou obyčejností a nezáživností. 

Za knihu bych velmi ráda poděkovala nakladatelství Egmont.

Lucie

Knihomolka, studentka, milovnice kávy, seriálů a cestování.

Žádné komentáře:

Okomentovat