Recenze: Uninvited | Všichni v ní vidí vraha, zbývá jí jen jediné - dokázat opak

Název: Uninvited
Série: Uninvited #1
Autor: Sophie Jordan
Datum vydání: 28. ledna 2014
Datum vydání u nás: Nechystá se
Počet stran: 384
Nakladatelství: HarperTeen
Když je potvrzeno, že je Davy pozitivní na Homicidal Tendendy Syndrome, neboli "vražedný gen", celý její život se jí náhle ztrácí před očima. Přítel jí odkopne, rodiče se jí bojí a navíc klidně může zapomenout na Juilliard a svou zářnou budoucnost. Davy nepociťuje žádný rozdíl, ale gen nikdy nelže. Jednoho dne někoho zabije. Jediný, kdo se dokáže do Davy vcítit, je jeden z dalších nosiči genu Sean. Davy by bu ráda důvěřovala. Možná není tak nebezpečný, jak se zdá. Nebo je jen Davy stejně nebezpečná jako on a necítí  už žádný rozdíl.


Mít nepředstavitelné hudební nadání, dokonalého přítele, chodit na elitní výběrovou školu a snít o Juilliardu mnohdy nestačí. Své o tom ví Davy Hamiltonová. Píše se totiž rok 2021 a dokonalý svět plný moderní technologie byste hledali marně. Právě naopak. Celou populaci sužuje tzv. homicidal tendency syndrom – vražedný gen. Nikdo však netušil, že právě dokonalá Davy bude jednou z nich. Jak si Davy poradí ve chvíli, kdy si od ní všichni, kteří pro ni vždy mnoho znamenali, drží odstup a vlastní rodiče se jí bojí?

Je až trocho komické, že mě dříve tato kniha nijak nezaujala. Nečetla jsem ani anotaci, ani žádné recenze, pouze viděla trailer, který toho zase moc neřekl. Nicméně měl jistou tajemnou atmosféru, které já nikdy neodolám a tak jsem to zkusila. Už po první stránce jsem věděla, že jsem nesáhla vedle. Trefila jsem se přesně do toho, co jsem potřebovala. Navíc samotné jméno autorka snad každému něco napoví. Ano, je to tak samá spisovatelka, jež má na svědomí sérii Drakie, jejíž první díl mě velmi zaujal. Dál jsem se nedostala. Tehdy mě její styl psaní zaujal a líbil se mi, a tak jsem se v případě Uninvited až tak nebála.

Téměř každého určitě začne zajímat, o čem že tahle kniha vlastně je? Na nic podobného jsem alespoň já ještě nenarazila. Příběh se sice odehrává v budoucnosti, přesněji o 7 let později, ale nenazývala bych jej doslova dystopií, i když to tak může na první pohled vypadat. Svět, ve kterém Davy žije, není zas tak odlišný od toho našeho. Nemá žádnou extra vyspělou technologii, není zničený a nijak přeorganizovaný. Jednoduše funguje jako nyní.

Jediné, co dělá nemálu lidem vrásky je „vražedný gen“ pustošící populaci. Na mě to působilo jako takový vir, který se z čista jasna objevil a začal ovládat určité jedince. Nelze to ale brát na lehkou váhu. Z těch, kteří v sobě tento gen nosí, se v budoucnosti stanou vrazi, násilníci a ti, kteří si již neuvědomují, co páchají. Tito lidé již nemají žádný pud sebezáchovy, vraždit a ublížit jim nedělá problém, ba naopak, dodává jim potěšení. Proto jsou ve velké míře převáženi do různých karanténních míst a táborů, kde se je ostatní snaží udržet pod dohledem.

Já se do knihy bez prodlení zamilovala. Až neskutečné mi přišlo, jak rychle kniha utíká. Je to celkem cvalík a i když jsem četla pomalu a doslova slovo za slovem, tak jsem byla schopna se během chvilky ocitnout o deset nebo dvacet procent dále. Pravdou je, že se neustále něco dělo. V tomhle případě zde převyšuje děj a akce nad dialogy, což mi v souvislosti s hlavní zápletkou přišlo geniální. Myslím, že Sophie Jordan knize dodala vše potřebné a hlavně v tom nejlepším poměru. Bylo tak velmi lehké se do knihy začíst a otevřít se tomuto jedinečnému příběhu, u kterého člověk nikdy neví.

Našly se chvíle, kdy jsem měla doslova na krajíčku. To, čím si Davina procházela, bylo velmi těžké a sledovat, jak se její přátele od ní distancují a dělají naschvály, jak se jí společnost začíná bát a jak v ní její vlastní rodiče přestávají vidět tu dceru, kterou si přáli, bylo až neskutečné. Vše bylo navíc tak reálně vykreslené, že mi hlavou dokonce létaly myšlenky týkající se toho, jak to, že naše společnost může být taková. Mnohdy tak krutá. Představa, že máte své sny a představy o svém životě a budoucnosti a vše se zlomí ve chvíli, kdy vám jakési testy řeknou, že jste vrah, je nepředstavitelná.

V průběhu děje autorka přivedla na scénu další nositele genu a kniha tak dostala jakýsi nebezpečný a tajemný lesk. Všichni nositelé jsou v očích ostatní nebezpeční a někteří takoví doopravdy jsou. Ohromně mě bavilo, nahlédnou na situaci i z trochu jiného úhlu a proniknout do životů těch, kteří pro svět představují odpad a pouhé lidské stránky, které by bylo lepší zastřelit. V moment, kdy Davy vstoupila mezi tyto lidi, nabrala kniha takovou tu atmosféru dystopické knihy, ve které násilí a vraždy mají své místo. Ač to někomu může znít zvláštní, tak já ocenila to, že se spisovatelka nebála do knihy trochu toho násilí vložit. Ihned to celé pak působí jinak a tak trochu i důvěryhodněji, než když je vše neustále perfektní a bez chybičky.

Davina neboli Davy dokazuje to, že i to nejhorší se dá zvládnout. Psychika sice trochu klopýtne, ale vyplatí se bojovat a dokázat, že za něco přeci jen stojíte. Z původně slabé a nevýrazné slečny se tak pomalu stává bojovnice, která si jde za svým a která nehodlá dát nikomu nic nadarmo. Nebudu lhát, že jsem si v tu chvíli nevzpomněla na Divergenci. Ano, lze zpozorovat určité podobnosti s touto dystopickou sérii, ale ujišťují vás, že Uninvited je zcela něco jiného a unikátního. Davy je hrdinka, která by mohla Tris, Rose a ostatním podobným hravě konkurovat.

Nebyla by to správná YA kniha bez nějakého toho kluka. Začíná mi připadat, že se v dnešní době hlavní hrdinky neobejdou buď bez klasického „bad boye“ nebo bez prince na bílém koni. Já osobně nemám nic proti, každou dobrou romanci uvítám. Palec nahoru dávám už jen za to, že Sean – hlavní mužská postava je vlastně takovým mixem „bad boye“ a prince na bílém koni. Nemůžu si pomoct, ale právě na takovýchto typech dost ulítávám. Davy navíc také, takže bylo jasné, jakým směrem se to bude stáčet. Nicméně jejich vztah nebyl nijak přehnaný, nenabíral nesmyslnou rychlost a tak bylo snadné té vzájemné přitažlivosti a zároveň ostražitosti před tím, co by se mohlo stát, uvěřit. Sean měl navíc neskutečně velké srdce a jen to, jak se vždy snažil Davy chránit, mi přinášelo úsměv na rty.

Nepopsatelně skvělou byla i druhá polovina knihy, která změnila svou lokaci. Nemusím snad ani zmiňovat, jak to příběh razantně provětralo a dodalo mu nové zápletky a dějové linie. Děj nabral ještě větší spád. Přibilo ještě více akce a bitek. Do té doby jsem si myslela, že nic lepšího a většího už přijít nemůže a pak najednou autorka přivedla do hry tuto část příběhu.

Jednoduše řečeno jsem četla s otevřenou pusou. Jedná se o poměrně čerstvý příběh a je jasné, že se ještě nedostal všem YA milovníkům pod ruku, ale věřím, že v průběhu jara/léta bude o Uninvited slyšet mnohem více a že se zařadí na žebříčky top knih letošního roku. Pokud se nebojíte angličtiny a stojíte o příběh, který vás přišpendlí k židli/posteli/gauči/vaně (nevím, kde ještě čtete), věřte mi, že tohle je to, co hledáte.  Dalším plusem může být fakt, že se jedná o duologii, jejíž druhý a závěrečný díl by měl vyjít příští rok. 

Lucie

Knihomolka, studentka, milovnice kávy, seriálů a cestování.

Žádné komentáře:

Okomentovat