Rok mezi knihami | Knihy Dobrovský & Neoluxor

Dnes je to přesně na den jeden rok, co jsem začala pracovat v knihkupectví. Nejprve v Knihách Dobrovský a později v Neoluxoru. Přišlo mi tak příhodné se podělit o své zážitky a zkušenosti právě s vámi.

Brigádu jsem hledala marně několik let. Není to nic jednoduchého. Jde o to pečlivě hledat a poté neváhat. Brigáda vám jinak frnkne před nosem. Já však byla stále neúspěšná. Přišlo mi pak jako sen, když jsem se dozvěděla, že hledají brigádníka do knihkupectví Dobrovský v Letňanech. Blížily se vánoce a potřebovali posílit personál. Poslala jsem proto email se životopisem a nedočkavě čekala. Nijak zvlášť jsem si zas nevěřila. Přeci jen student bez zkušeností - prakticky všude by chtěli mladé lidi a miliony lety zkušeností. Proč by tedy měli vybrat právě mě? No, o pár týdnů později mi do schránky přistál email s tím, abych se zastavila a domluvila se kvůli smlouvě. Bylo to v kapse.


Nastala tak doba se rychle naučit všemu potřebnému. Zpočátku jsem byla dosti vystrašená a bála se, abych neudělala v něčem chybu. Kladla jsem tak všem neustále otázky a prakticky se bála, aby se nic nepokazilo. Určitě byl na mě komický pohled. Já takový vystrašený kuře.

Asi po měsíci už bylo vše mnohem lehčí. Byla jsem zkušenější a trochu sebevědomější. Práce mě začala neskutečně bavit. Nebyla jsem už ta nová holka, která nic neumí. Kolegové se ke mě začali chovat jako k rovnoprávnému zaměstnanci, nejen jako k obyčejnému brigádníkovi. Chvíle, kdy jsme si ke konci směny povídali o čemkoliv u pokladny, byly skvělé. Pohoda, klídek. Začala jsem zbožňovat dny když bylo neustále co dělat a kdy jsem se prakticky nezastavila. Čas pak utíkal mnohem rychleji. Dny, kdy té práce bylo méně tak nebyly mými oblíbenými. Někdo by mohl být spokojený, ale chodit celý den po prodejně, rovnat knihy o milimetry a čas od času někomu pomoci hledat bylo doslova na palici.

"Máte Padesát odstínů šedi?"
"Máte Deset odstínů šedi?"
"Máte Třináct odstínů šedi?"

A perlička: "Máte Devět odstínů šedi?", "Ne, máme Padesát odstínů šedi.", "Tak to nechci, naschle." 

Když pak přišly očekávané vánoce, tak jsem začala v práci trávit dvanáct hodin. Od rána do večera jsem byla právě tam a nikdy mi to nevadilo. Čas jsem tam trávila hrozně ráda. Stačilo, aby mě práce bavila, bylo toho hodně a mraky lidí. Přes vánoce to dá pořádně zabrat. Ze všech stran se na vás valí tuny dotazů a do toho je potřeba doplňovat zboží. Pro někoho nesplnitelný úkol, ale mě se to líbilo. Stále mám živě v hlavě jeden moment, kdy jsem na chvíli byla na prodejně jen já a kolegyně na pokladně. Během minuty se na mě navalilo celých čtrnáct dotazů a já si po chvíli přestávala pamatovat, kdo vlastně čeká na mou pomoc a kdo ne.

Pak už mě čekal jen celkem náročný březen. Konal se měsíc knihy. Práci jsem měla opravdu každý den od pondělí do neděle, takže šlo o celkem náročný měsíc. Navíc jsem poprvé zacházela s penězi a tak byla určitá nervozita na místě. Šlo o odpolední směny na externím stánku. Moc mě to popravdě nebavilo. Pokud se konaly besedy či autogramiády s menším obecenstvem, tak jsem jen seděla a četla si. Když zas bylo opravdu hodně lidí, tak jsem se nezastavila. Na druhou stranu jsem tak osobně potkala mnoho známých spisovatelů a osobností. Pan Svěrák je moc milý pán, Ladislav Špaček taktéž, i když se mi nelíbil jeho výrok ve smyslu, že nečte knihy, protože se mu to zdá jako plýtvání časem. Setkala jsem se s Tomášem Řepkou (ne, že bych o to stála) a lehce zmátla pana Pohlreicha, který dorazil na svou autogramiádu o asi dva týdny dříve. Musela jsem mu vysvětlit, že jí má opravdu až na konci měsíce.


Poté jsem v knihách Dobrovský jako brigádník oficiálně skončila. Už brigádníky nepotřebovali. Samozřejmě jsem se poté snažila najít jinou brigádu v jiném knihkupectví, abych vše, co jsem se naučila, zase nezapomněla. Díky bohu se vyskytla možnost brigády v knihkupectví Neoluxor v Galerii Harfa. Neváhala jsem! Začátky byly opět trochu perné. Hlavně to, se přeorientovat z fungování Dobrovského na fungování Neoluxoru. řazení knih, pyramidy, vyhledávací systém, celková prodejna. Člověk pak má trochu guláš a dělá chyby. V tomhle případě to zabralo déle. Po měsíci v Dobrovském jsem zaučovala nové brigádnice a v Luxoru v tu dobu ještě dosti tápala.

Zatím jsem tam strávila čtyři měsíce a jsem víceméně spokojená. Mám ráda takovouhle práci. Nevadí mi těžké krabičce či být celých osm hodin na nohou. Mám ráda, když věci odsýpají a já mohu nahodit tempo. Ploužení po prodejně a nic nedělání není pro mě. Rozhodně to ale není to, co si jiní často myslí. Číst si mezi regály a celý den rovnat knihy... tak práce v knihkupectví rozhodně nevypadá. Pro mě to je však zábava i když se ozývá i má lenost a často se mi tam nechce. Hehe.

Snad se mi poštěstí a v knihkupectví, ať už v tomto nebo nějakém jiném, budu brigádničit ještě hodně dlouho. Rozhodně bych v tom ráda pokračovala co nejdéle.

Zdroje fotek: www.oc-letnany.cz, www.galerieharfa.cz

Lucie

Knihomolka, studentka, milovnice kávy, seriálů a cestování.

Žádné komentáře:

Okomentovat