Co jsem si myslela a myslím o blogování

4/05/2015


Byla doba, kdy jsem si o blogování nemyslela nic moc pěkného. Přestože se přes Českou Republiku přehnala vlna blogů a blogísků, neujalo se to tolik jako v zahraničí. Stejně tak jako mnoha jiných případech. Mám-li být upřímná, blogování mi tehdy přišlo nesmyslné a trochu trapné. Přeci jen si každý s pojmem blogování spojil pouze náctileté holčičky zveřejňující fotky svých oblíbených celebrit. 

Postupem času jsem však začala dělat to samé. Ani ne z toho důvodu, že by mne to bavilo, ale spíše jsem jednoduše chtěla mít také blog a být také cool. Vždy jsem byla spíše taková šedá myš. Z toho důvodu jsem u jednoho blogu příliš dlouho nevydržela. Nedělala jsem to pro svou radost a odhodlání něco takového bez motivace dělat dlouho nevydrželo. Paradoxně jsem se tak řadila mezi ty, kteří nad blogy kroutili hlavou a zároveň blogovala. Tedy, pokud se to dá považovat za blogování. 

O tom, že mám blog, nebo spíše blogy, jsem nikomu neřekla. Respektive ne rodině ani přátelům. Přišlo mi divné začít říkat, že bloguju a že ten a ten blog je můj. Před alespoň deseti lety byl blog něco, co nikdo nechápal a co přišlo lidem jako trapnost. Alespoň v tom mém případě. Dokázala jsem si živě představit jejich reakce. "Blog? Co to je?", "A proč bloguješ?", "Jaký to má smysl?", "Proč jako bloguješ?". Tehdy to pro mě opravdu nemělo žádný smysl. Doslova jsem se styděla někomu o blogu říct. Chtěla jsem být jako ostatní a teď se tomu musím smát. 

Na několik let jsem následně s blogováním přestala a věnovala se svým skutečným zájmům a skutečným přátelům. Nechybělo mi to. Fakt, že jsem se před čtyřmi lety pustila do tohoto blogu (nyní webu) mě stále udivuje. Pokud mě znáte, tak víte, že tohle ani neměl být ani knižní blog. Celé se to nějak samo vyhrbilo a jsme tu. 

Nejvíce mě překvapilo jak daleko se blogy a celé blogování posunulo. Už to nebyly jen stránky plné fotek celebrit, ale kvalitní blogy s tisíci čtenáři. To samozřejmě mluvím i o zahraničních blozích. Samozřejmě to stále nebylo tak, že byly blogy tolik přijímány, ale během těch čtyř let jsem zaznamenala velký posun. Tentokrát jsem se už za blogování nestyděla a lidé kolem to začali brát jako každý jiný koníček. O mém blogu sice stále nevědělo tolik přátel a členů rodiny, protože jsem neměla odvahu se s tím "pochlubit", ale například mamce to přišlo docela zajímavé. 

Zvláště knižní blogy sice nejsou tak daleko jako beauty blogy, lifestyleové blogy nebo ty o vaření a už vůbec ne tak daleko jako zahraniční blogy, ale je krásně vidět, jak začínají být nezbytnou součástí aktuální kultury. Blogování již dokáže mnoho lidem nastartovat kariéru nebo alespoň pomůže v tom se otrkat a vylézt ze své ulity. 

Pro mě osobně je blogování velký koníček, který mě s údivem ani po čtyřech letech nepřestal bavit. Jde o něco, co mi pomohlo s mojí introverzí a stydlivostí. Během té doby jsem poznala mnoho skvělých lidí, které považuji za své velmi dobré přátele a s některými se pravidelně vídám. Když najdete někoho, se kterým vás něco spojuje, naleznete velmi dobré přátelé ne-li na celý život. 

You Might Also Like

0 komentářů