Jak jsem se zbavila (téměř) poloviny svých knih

Přiznejme si, že odolat knihám není vůbec jednoduchá věc. Já jsem toho živoucím příkladem. Představte si, že procházíte kolem knihkupectví, řeknete si, že se půjdete jenom podívat. Dokážete to, aniž byste vyšli alespoň s jednou knihou v ruce? Před nějakou dobou bych to sama nezvládla. Koupila bych si alespoň něco v akci nebo ve výprodeji. A jestli bych si zakoupenou knihu někdy přečetla? Pravděpodobně ne. Asi už tušíte, kam to vedlo.

Za relativně krátkou chvíli jsem měla knih nad hlavu. On je to vlastně super pocit, jenže kdo za to má platit a kam ty knihy dát? Shromažďování knih by se vážně mělo klasifikovat jako nemoc. Na odvykačkách by se vydělal pěkný balík. Jsem si jistá, že bych se tam navíc setkala s velkým množstvím známých obličejů. Ale zpět ke knihám. Jakou pointu jsem viděla ve schraňování desítek knih, které pravděpodobně nikdy nepřečtu? To nemám tušení, ale ta radost, kterou nové knihy vyvolávaly, se mi moc líbila.
Ve chvíli, kdy mé knihovně vládlo přes šest set knih (z poloviny nepřečtených), bylo mi jasné, že musím učinit razantní změnu. Pokoj také není nafukovací a v pořadí čtvrtá knihovna by se mi takmrozhodně nevešla. Bylo tak jasné, že knihy musí pryč. Přiznávám se, že to byl doslova nadlidský úkol. Ono dát své knihy pryč (ať už rozdat nebo prodat) je dosti srdcervoucí proces. První várky knih jsem se tak zbavovala dosti neochotně, ale za ten krok jsem ráda.

Z knihovny jsem vytřídila knihy, které jsem četla a nelíbily se mi nebo ty, které už jsem s jistotou neplánovala číst znova. Následně knihy, které jsem nečetla a věděla, že je číst nebudu a kousky, které mi v knihovně strašily zcela zbytečně – druhé díly, knihy žánrů, které nečtu a podobně. Celkový počet vyřazených se zastavil na asi sto padesátí. Dobře, není to polovina, jak píšu v názvu článku, ale polovina přeci jen zní dobře. Tohle číslo se navíc postupem času zvyšuje, jelikož si i teď uvědomuji, že některé knihy opravdu potřebuji.
Knihy jsem následně rozprodala, rozdala, udělala z nich dárky k vánocům nebo k něčím narozeninám. Kolem třiceti mi jich sice stále leží pod postelí, ale více jak osmdesát procent jich je pryč.

A co já na to? V první chvíli mi jich bylo hrozně líto, ale postupem času jsem za jejich vyřazení a zbavení se byla neskutečně vděčná. Svého kroku nelituji. Knihy tak mohly najít nového majitele, kterému nebudou v knihovně jen chytat prach, ale udělají mu radost. Proč by u mě měly ležet ladem, když je někdo jiný může ocenit?

V souvislosti s vyřazením tolika kniha jsem si samozřejmě musela stanovit priority u pořizování knih nových. Už žádné akce a říkání si „jé, to je levné.To si někdy přečtu.“. Ne! Pokud u knih opravdu nevím, zdali si je přečtu, nekoupím si je. Navíc jsem si začala pořizovat převážně knihy v angličtině, takže jich je i méně. Dříve mi jich za jeden měsíc přibylo mezi deseti až dvaceti, teď se držím pod desítkou a i takových pět je ideálních.
Překvapivě jsem teď ještě spokojenější než dřív. Předtím jsem knihy brala jako samozřejmost. Když jich máte dvacet měsíčně, tak se vytratí to nadšení, když si nový kousek vyzvednete na poště. Právě naopak si teď každé knihy cením a mám z ní obrovitánský radost. Už nejsem ten blázen, který skupoval všechny knihy v akci. A přiznejme si, že jinak ty knihy nemáme šanci nikdy přečíst.

Lucie

Knihomolka, studentka, milovnice kávy, seriálů a cestování.

Žádné komentáře:

Okomentovat